Dolní Žleb Company

Yosemity 2011

Každý ho zná. Údolí plné žuly. Yosemitské údolí. Už delší dobu jsem se chtěl do údolí podívat. Okusit legendární cesty jako Nose, Midnight lihtning, Salathé, North face na Half Dome a jiné. Parťákem se mi stal Richard „Riči“ Nyeki ze Slovenska. S Ričim jsem se znal již delší dobu a bylo mi jasné, že na takovýto výlet bude Riči supr parťák. Do Yosemit jsme odjeli 20.9.2011 s hlavním cílem vylézt volně na Capa.

Po příjezdu jsme se ubytovali do stále přeplněného Kempu 4. Jenom tam se dostat byl první oříšek zájezdu. Tradičně zde každou noc spí spousta lidí před kioskem a čekají na pár ranních volných míst v kempu. Co říct ke Kempu 4. Kdo zde již byl, tak vše zná. Já jsem do údolí přijel poprvé a na vše jsem koukal lehce překvapeně. Kemp 4 se před několika lety stal americkou historickou památkou. Škoda jen, že je zde stále vše tak trochu historické. Ale i tak je kemp parádní místo, kde se setkávají lezci z celého světa. Letos šlo i o dost velké setkání lezců z Čech. Nezapomenu na večery u ohně se Šrůťasem, Johnym, Otíkem, Honzou, Liborem, Karlem a jinýma postavičkama z Ádru, nechyběla ani část ústeckého oddílu Spartak, Tomáš co cestuje a zkouší svoje štěstí po světě. Je zde prostě pořád plno. Zapomeňte na klid a ticho. Každé ráno někdo brzo vstává do stěny a každý večer někdo slaví vylezenou cestu. V kempu je prostě pořád rušno. A vůbec v celém údolí je neustále rušno. Prostě údolí není místo na klidnou a tichou dovolenou. Je to ale místo, kde je velké množství naprosto parádních cest v parádní žule. A kvůli tomu tady přeci jsme.

Po odpoledním rozlezení na místních skalkách míříme ráno v 5 stopem pod místní klasiku Regular north routena Rostrum za 5.11c.

Prý se jedná o dokonalou ukázku místního spárového lezení, tak proč se do tohoto 6c+ nepodívat. Zážitek a boj to byl velikej. Cestu jsme vylezli v kuse s tím, že jsem po Ričim jednu délku lezl na FL jinak zbytek na OS. Do údolí jsem odjížděl s tím, že jako lezec ve spárách a v tradičním lezení jsem téměř začátečník. Pár spár a pár založených friendů mám za sebou, ale toto je úplně jiné lezení, než jsem doposud potkal. Hned po Rostrumu jsme věděli, že délky na 11a budou vždy kotel a že nemá smysl něco přepočítávat do naší stupnice. Tady od teď pro nás platí Yosemitská stupnice. Spáry ve 12 stupni byly pro kotle a boj o on sighty se někdy rovnal boji o OS 8a na vápně. Člověk to tu prostě musí umět.

Po dvou dnech restu se rozhodujeme pro útok na hlavní cíl zájezdu.

Na El Capitana jsme si vybrali nejlehčí volně lezenou cestu Freeridera za 5.13a volně lezených. Po Rostrumu nám bylo jasné, že to pro Yosemitské nováčky bude pořádný oříšek. Freerider je cesta plná spár, komínů a vyhlášených širočin. Jedná se vlastně o Salathé s tím, že se 3 délkami obejde Headwall. Z české historie co vím, tak cestu vylezli Stoupa a Šrůťas stylem RK a velmi dobrý pokus zde měli Hudy s Tomajdou, kteří šli na pokus v jednom dni. Nevím, jestli jsem to dobře slyšel, ale jejich OS pokus zastavila až mokrá délka pod Blokem, což je mega výkon. Pokud by jim to vyšlo celé, tak by se jednalo o 1. OS na El Capa vůbec.

Naše strategie byla trochu jiná. Do cesty jsme měli v plánu se nastěhovat na 3 dny a cestu vylézt RP, přičemž co nejvíce na OS.

Nultý den jsme si vytáhli haulbag do Srdce. Tato taktika je zde pro tuto cestu často praktikovaná a proto o fixy do Srdce nikdy není nouze. V Srdci jsme museli přespat, protože se pod Capem nesmí spát. V 4 ráno budíček a 200m slanění zpět k nástupu cesty. Cesta nastupuje tzv. Free blastem, což je prvně volně vylezený úsek Salathé Johnem Bacharem v roce 1975. Je ohodnocen stupněm 11c. Klíčové délky jsou nejisté lezení v rajbasech. OS těchto délek opět nebyl zadarmo. Free blast končí na Mamutích terasách 60m nad srdcem. Teď už jen slézt těch 60m dolů a jsme u našeho tahačáku. Bohužel nás ve freeblastu zdržela parta pomalých hákovačů a tak nabíráme malé zdržení.Délka nad srdcem nejistý boulder a jsme u první širočiny – Hollow flake. Jde Riči. Vše jde parádně až do chvíle, kdy se Riči souká, funí, širočinou 30m nahoru, zajištěn jen mým štandem. A hle lano se seká kdesi 20m pod štandem. Neuvěřitelná situace. To co se vší silou vysoukal, musí zase slézt. Naštěstí najde 5m pod sebou no hand.

Dám ho na fix a rychle dolů vyháknout lano. Špl s jediným naším jumarem rychle nahorů a mužeme pokračovat dále. Našim stálým společníkem se stal Nicolas Favresse se svojí přítelkyní z Řecka.

Nico vzal svoji přítelkyní poprvé do velké stěny a hned dovolného přelezení Salathé. Nico plánoval ve stěně působit 7 dní. Taky se na to pečlivě připravil. Naše dva společné bivaky okořenil hudbou z mandolíny. Parádní večery s tímto velmi pozitivním pánem lezcem. Nico nakonec uspěl a cestu vylezl s tím, že spojil celou Headwall na jednu délku.No a zpět k nám. Pokračování vzhůru směrem k El Cap Spire.

Zdržení bylo celkem velké a právě ty 2 hodiny, které jsme ztratili s hákovačema a se seklým lanem na Hollow flake nám scházeli na boj s nejvyhlášenější širočinou cesty a to s Monster offwith. Za tmy jsem si netroufl a tak jedeme o dvě délky dolů a trávíme první noc s Nicolasem a jeho slečnou. V 6 ráno už koukám velmi nervózní do Monstra. O této délce jsme celkem dost slyšeli, někoho zastavila, někdo ji proběhl a jiného zničila na zbytek dne. Abych to zkrátil. Takovýto boj jsem již dlouho nezažil, 50m za hodinu a půl.

Tuto délku si budu asi pamatovat do konce života. Jak mi v hlavě jeli rady na tuto délku, jako lez pomalu, nespěchej, on sight, nebo smrt a tak dále. Yosemity byly škola ve všech směrech. Díky Camelotu č.6 se dá délka celkem slušně zajistit. Camelota jsem si posunoval téměř celou délku před sebou. Riči se rval jak o život, ale délka ho natolik zmohla, že jsme se rozhodli, že zbytek stěny budu tahat já a Riči poběží za mnou. Během našeho lezení panovalo ve stěně veliké horko. Trochu jsme před odletem doufali v to, že budou parádní podmínky, ale toto jsme vážně nečekali. V údolí teploty ke třiceti a my na slunci ve stěně. Polední žár jsme přečkali v jeskyni pod El Cap Spire.

Navečer ještě spojuji délky pod klíčový boulder v cestě a mizíme dolů na El Cap Spire za Nicolasem. El Cap Spire je jedno z nejhezčích míst pro bivak v celém El Capitanovi. Úzká 20m věž přilepená ke stěně Capa. Brzo ráno se pouštím do klíčové délky. Ještě omrknou program od lezce z Jihoafrické republiky a jde se na to. Kroky ve stěně po ulomení chytu oklasované za 5.13a jdou na flash až hle tzv. „ninja kick“ (nakopnuti nohy do koutu) nevyjde a musím dávat poprvé v cestě druhý pokus. Podruhé to vychází a můžeme stoupat směrem nahoru. Po třech délkách přichází další oříšek cesty – Endurace corner. Délky za 11d a 12b se při spojení prý mění na 12d. Raději volím variantu jít normálně. 11d délka boj o OS. Furt mi v hlavě jelo, co nám říkal Hudy před odjezdem: „lezte rychle, moc nezakládejte a pak možná něco vylezete“. Tentokrát tato strategie vyšla. Po dolezu ke štandu mě pohled do další délky za 12b převislý kout s prstovou puklinou moc nenadchl.

Krátká siesta na nepohodlném štandu a jde se do toho. Triky odlez od štandu jsem nenašel a padám. Ach jo. Přehákuju délku a vyladím prokram. Po vyčistění délky od hejblátek opět nalézám. No přiznám se, že opět boj jak v 8a na vápně. Stále je co se učit…. Následuje začátek Freerideru. Jsme 600m nad zemí a začínáme oblézat Headwall. Traverz za 12a je naštěstí po chytech a to je tu v údolí hned jiná. To nám jde. Za rohem se setkáváme se Šrůťasem a Johnym, kteří lezou již pátý den cestu Excaliber za A4, takže asi slušná háhovačka. Příjemné překvapení se s klukama setkat na jednom bivaku.

Všichni jsme už toho měli celkem dost a takovéto setkání nás pěkně osvěžilo. Kluci v posteli a my zmačkaný na polici Table round bivi.

Další den je poslední, to víme. Po probuzení z nepohodlného bivaku se rozehřejeme v převislé spáře za 11d .V poslední širočině jsem si už vážně říkal: „mám já tohle za potřebí?“. 15cm nahoru a 5 dolů a tak až nahoru. Po vylezení tohoto posledního širočinového skvostu přišla nová síla. Síla z vrcholu. Poslední tři délky byly prostě za odměnu. Po třech a půl dnech jsme 30.9. v poledne dolezli na vrchol.

Freerider mi dal spousty nezapomenutelných zážitků a zkušeností. Každá z těch 34 délek nebyla zadarmo. Po každé vylezené délce jsme si oba s Ričim oddechli, že už jí nemusíme. Bylo jedno, jestli to byla 5.8 v komíně, nebo 5.12 ve spáře. V každé délce jsme si dost zalezli.

Cíl zájezdu byl splněn, tak co z načatého večírku? Jako další padl do hledáčku Astroman. Klasika klasik, to prostě musíme lézt.

Milník své doby, jedna z prvních volně vylezených cest svého druhu na světě. 10 délek ve spárách do 5.11c šlo po škole Freeridera docela dobře. Největší obavy jsme měli v délce s názvem Harding Slot. Nález z převislé spáry do širočiny a pak komína. Nakonec rychle nacházím trik s koleny a plazím se úzkým komínem ke štandu. Ještě před setměním scházíme dolů do civilizace a popíjíme Cobra pivo. Další den se mění předpověď a tak se rozhoduji pro další klasiku údolí. Ze stanu sleduji, že pod jedním z nejznámějších boulderů na světě „Midnight Ligtning V8“ se to hemží lidmi.

Boulder zkouší Mayan Gobat – Smith (ta co dala Saláty a pak Freeridera za 15hod), také Sean Villanueva co leze s Nicolasem. Zkoušíme, radíme po 30 minutác konečně doskočím a udržím klíčovou lištu, následuje výměna a závěrečný známý mantel (durštic). Další klasika za mnou paráda. Návštěvu údolí bych začal nazývat hon za klasikami.

Přichází studené počasí a do údolí přichází 5.10. déšť a sníh na 4 dny. Mezi tím přijíždí Zdenda s Lenkou, kamarádi z Ústí, co jsou ve státech a v Kanadě necelý rok. Společně se Zdénou lezeme legendární Separate reality. Bohužel jsme zde nebyli první. Němci cestu nacvičovali a nechávali si tam nacvakané friendy, ktré si tam ctěli nechat na pár hodin.Není čas ztrácet čas, večer se jde na West face na Capa. Proto bere věc jak je a jde se na to. Jdu první, na rozlez ne moc ideální cesta, ale kroky jdou dobře a tak pouští na Flash (bohužel IN). Zdenda dává na druhej. Parádní den zakončíme výšlapem pod West face a další den za 12 hod lezení stojim opět na El Capitanovi. West face za 5.11c šel lépe, než jsme čekali. Jedná ojednu z mála cest v údolí, kde převažuje stěnové lezení, podobné lezení u nás.

Asi nejhezčím okamžikem byly první dvě délky, které jsme lezli za svitu měsíce a našich čelovek. V údolí ticho a jen my dva v západní stěně Capitana.

Další den využívám situaci a jedu se Zdendou a Lenkou na týden do meky boulderingu do Bishopu do oblasti Buttermilk. Riči zůstává v údolí s cílem si zalézt ještě více klasik.

Po třech týdnech neustále konfrontace s lidmi se probouzím v tichu a klidu pouště.

Oblast buttermilk se nachází v suché krajině podobající se poušti. Mezi malými keříky zde vyrostly velké kameny připomínající obří vejce.

Nejnovější průvodce pro všechny oblasti okolo Bishopu (vše tak do 30min autem) počítá s 2000 problémy. Nejznámější oblast Buttermilk zahrnuje asi tak třetinu toho všeho.

Leze se tu po žule, která je podobná materiálu na Petrohradě. Velké krystaly, které dokážou sežrat prsty za 2 hodiny. Rozdílem oproti Petrohradu jsou ty linie a jejich počet. Takovéto linie prostě jinde nenajdete. Během týdenního pobytu jsme se se Zdendou zakousli do všeho možného.

Zjistili jsme, že nejlepší tření je 6 ráno a v 6 večer, že poslední pokus před odjezdem je ten vítězný, a že se steaky dají jíst jako příloha ke steaku.

Týden strávený v Buttermilk byl jak balzám na duši (ne na prsty). Klid, žádné auta, žádní turisti, večery u ohně s lezci ze Saska a nekonečné debaty o česko-německých vztazích.

Padl poslední úspěšný pokus a po 4 hodinách stopování jsem opět u Ričiho v Kempu 4. Jak kdyby vesničan přijel do Prahy. Poslední večírek s kamarády a jedeme domů.

Vylezené cesty zájezdu tady

Téma: Aktuality, Expedice Listopad 4th, 2011